TÉMA „MOC“ A „BEZMOC“ V NAŠEM ŽIVOTĚ
Buď jsme na někom závislí, tedy jsme v jeho moci (MY jsme ti bezmocní) nebo se chováme tak, abychom v této situaci nikdy nebyli, a tak chceme být ti mocní my, samozřejmě na úkor těch ostatních, které ovládáme, manipulujeme a ONI jsou tedy bezmocní). Oba extrémy jsou škodlivé a není jednoduché vybalancovat zdravou rovnováhu mezi oběma protipóly.
Jak si to představit v realitě? U spousty mých klientů se objevují vzpomínky na traumata z dětství a dospívání. Klientka se vidí jako malé dítě. Objevují se série vzpomínek na různá traumata a bolesti z té doby. Prožívá si v tu chvíli velmi silně emocionální vrstvu bezmoci, uvědomuje si tyto velmi silné pocity. Protože až do věku plnoletosti je dítě v podstatě „bezmocné“, je závislé na svých rodičích, neboť je příliš malé na to, aby se umělo bránit. Aby dokázalo komunikovat o svých pocitech, aby si dokázalo stanovit hranice vůči rodině, vůči okolí.
Je zajímavé v roli pozorovatele sledovat divadelní role těch dospělých, kteří nás vychovávají, ovlivňují svými názory, svými postoji. Např. jeden dospělý (matka) se nechá snadno ovládat druhým (babička, neboli její matka), který mu dá najevo svoji vnitřní sílu, převahu…a stejně tak ten první dospělý (matka) s chutí manipuluje svými blízkými, u kterých vycítí jejich slabost (dítě-dcera, syn), čímž si zvyšuje svoji energetickou převahu. Je smutné vědět, jak špatný vliv to má na náš zdravý vývoj, víru v náš život, zdravé sebevědomí čili sebe prosazení se. Jsme už dávno dospělí a chováme se stále jako malé ušlápnuté děti.Obvykle jsme ti hodní, poslušní, slušně vychovaní, plníme příkazy, neumíme se ozvat, když se nám děje příkoří, a to obvykle proto, že nás do věku 18. let rodiče krmili těmito dogmaty, aby nás tak mohli snadněji“ovládat“. Je to v nás hluboce zakořeněné a pak se divíme, když nám chodí v různých situacích do života stále dokola lekce „BEZMOCI“, jejichž cílem není nic jiného, než nás naučit „BÝT MOCNÝ“. Jenže ono to není vůbec jednoduché. PROČ? Naše mysl, ovlivněná dogmaty, ve kterých žijeme, nám šeptá důrazně: “ Jak budeš vypadat, když se ozveš? Co si o tobě všichni pomyslí? Přece nemůžeš být tak zlý, odsoudí tě, vyobcují a zůstaneš sám. Přece nemůžeš tomu dotyčnému, který tě ovládá, manipuluje s tebou, využívá tě, říct slušně - už toho mám dost a už to takhle dál nechci, případně méně slušně…
Bohužel většina lidí stále ještě nechápe, že když se k nim chováte slušně, měli by se k vám chovat také slušně, přinejmenším nemusí vás přímo milovat, když si nejste sympatičtí,ale můžete se vzájemně respektovat a nechat se být, nevšímat si. K těmto lidem patří kdokoliv z našeho okolí – rodinní příslušníci blízcí i vzdálení, ale i šéfové, kolegyně v ženském kolektivu, tzv. „pseudokamarádi“ atd. atd. Vaši slušnost totiž berou jako projev slabosti, a myslí si, že vám můžou s prominutím „srát na hlavu“, protože VY jste ten Chudák (nebo ta Plačka -tak posměšně mě nazvala v práci jistá užalovaná kolegyně…), co si to nechá líbit a oni si tak na vás úspěšně léčí své vlastní mindráky, nespokojenost se svým životem.
Role mírotvůrce se do dnešní doby moc nehodí. Realita je tvrdá, lidé jsou tvrdí, bezcitní, sobečtí. V rámci nesmyslného celoživotního soutěžení v této společnosti být za každou cenu ten nejlepší, se honí za jakýmsi pomyslným prvním místem. Hodnota tzv. bezkonfliktních vztahů, kterou si tolik ceníte, vás přijde dost draho, pokud si od druhých lidí necháte vše líbit. V tom negativním důsledku se může odrazit i na vašem zdraví. Je dobré být připravený na konfliktní situace a přijmout to jako fakt. Pokud dokážete jít do vztahu za cenu konfliktu, ač seto nezdá, výsledek stojí za to. Znovu zdůrazňuji následující větu -obvykle vztahy v tu chvíli „umřou“, aby se ty stejné vztahy zrodily časem nové, rovnocenné, mnohem lepší. Je dobré naučit se vyburcovat v sobě občas tzv. „Vnitřního bojovníka“. Toho, jenž vám vybojuje v konfliktech vaše práva na slušné jednání či zacházení; mj. zvyšujete si tím vaši vnitřní sílu a vaše hodnota roste. Občas je prostě fajn být v roli „TEN MOCNÝ, TA MOCNÁ“. Přinejmenším proto, aby nám těch lekcí „BEZMOCI“ přicházelo co nejméně. Aby se do našeho života vrátila zdravá rovnováha. Když v sobě překonáme prvotní ostych z posuzování, různé strachy, vydolujeme v sobě odvahu, víru v sebe sama a ve své schopnosti, časem zjistíme, že je to docela snadné a konfliktní situace už nejsou pro nás tak stresové.
Ať si vybavím jakýkoliv důležitý moment z mého dětství, dospívání, i z období mého samostatného období v dospělosti až po současnost, uvědomuji si, jak často se Bezmoc prolíná mým životem. V sérii vzpomínek se cítím bezmocná, a k tomu závislá na okolnostech, které nejsem schopná a ani je nemůžu změnit:
Střih…Jako malá, asi 5letá holčička jsem skončila na doporučení dětské lékařky po dobu 6 týdnů v ozdravovně. Tenkrát to bylo asi normální, že se hubená vyžlata, jako jsem byla já, posílala do těchto zařízení. Staraly se o nás zdravotní sestry doslova“Gestapačky“. Byly strašně zlé, k dětem neměly vztah, jen na nás křičely. Pro mne to bylo peklo, po nocích jsem bezmocně jen plakala a jednou se strachy počůrala, za což jsem byla sestrami náležitě potrestaná. Myslela jsem si, že tam hrůzou umřu, protože mne tam nechají a já svou maminku nikdy neuvidím. Myslela jsem, že jsem musela provést něco opravdu hrozného, když jsem tam za trest. První obrovské trauma uložené v mém podvědomí.
Střih…Obrovskou bezmoc jsem si zažila během školní docházky až do maturity. Vyrůstala jsem s despotickým nevlastním otcem. Nehorázným způsobem, permanentním dlouholetým působením se podepsal na mém zdravém sebevědomí a zdravém přístupu ke svému životu. Nedokázala jsem se bránit a postavit se mu. V 18ti jsem se odstěhovala, nastoupila do práce.
Střih…Jsem v porodnici s mojí čerstvě narozenou dcerou. Mám málo mléka a jsem závislá na sestrách, až mi připraví mléko do lahvičky od jiných matek. Je noc, má dcera pláče hlady, uteče hodina, dvě, dcera stále pláče, sestra nikde. Konečně dorazí, dcera je nakrmená, já se psychicky hroutím, začínám mít ze stresu zdravotní potíže. Nesnáším ty stavy bezmoci a závislosti na druhých, které nemohu ovlivnit. Ale mlčím, neohradím se, nestěžuji si, jsem hrůzou ochromená z toho, co kdyby se to opakovalo…
Střih… Série mých zaměstnání. Opakující se stejný vzorec chování. V práci jsem ta svědomitá, pečlivá, pracovitá, slušná, ten solidní typ, na kterého se může každý spolehnout. Mí nadřízení šéfové jsou téměř všichni až na světlou výjimku v chování úplně stejní jako přes kopírák. Mé obrovské mínus je totiž to, že jsem „ŽENA“, tedy něco podřadného. Nepsané pravidlo, týkající se rozdělování prémií, zvyšování platů působí stoprocentně, tzn. že já mám smůlu. Je zbytečné se bránit, nic tím nezískám. Jsem vzteky bez sebe, drtím zuby a bezmocně brečím, protože vyřvat si spravedlivý plat, který se zasloužím, je v zajetém systému firem, ovládaném šovinistickými muži -manažery stejné sci-fi, asi jako má účast na Tour de France.
Můj známý, astrolog mi řekl, že mé vztahy nikdy nebudou klidné. Že budu muset problémy ve vztazích řešit za cenu konfliktu. Jeho předpověď vychází do puntíku přesně. Vím, jak je to pro mne těžké, a fakt se mi do toho nechce. Obvykle moji trpělivost dotyčný zkouší dost dlouho, než přeteče hranice mé trpělivosti a pak už mi stejně nic nezbývá, takže jako zrozenec v Býku vyrážím za tím rudým hadrem, kterým se mi mává před nosem… za cenu toho, abych měla chvíli klid, než přijde další zkouška.
Že vám to něco připomíná? Jistě, vždyť stejnými či podobnými životními situacemi si prošel či prochází každý z nás…Takže já velmi dobře chápu a rozumím tomu, proč se vám do toho nechce. Nakonec však stejně nemáte jinou volbu, než jsem měla já…protože vesmír vás stejně donutí k tomu, abyste se nějak rozhodli, abyste posadili svého „Vnitřního bojovníka na pomyslného koně, oblékli mu brnění, vybavili ho kopím a nasměrovali na bojové pole“ – tedy do konfliktu. Pokud byste tuto roli nezvládli, budou vám chodit stejné zkoušky do života zas a znovu. Tak dlouho, až to jednou dokážete. V tom okamžiku budete mnohem silnější a sebejistější. Než vám přijde do života další zkouška. Ale o tom zas někdy příště…:)