DOVOLTE SI PROŽÍVAT SVÉ EMOCE
Dovolte si prožívat své emoce – co se tím myslí? Třeba jen to, že si můžeme uvědomit svoji emoci jako určitou energii, která námi jen projde a odezní… přijmout ji, nebát se jí, otevřít se jí a odžít si emoci v ten daný okamžik. Všechny emoce jsou v pořádku, nejen ty pozitivní – štěstí, radost, smích, vnitřní klid, ale i ty negativní – hněv, nenávist, zlost, vztek, bezmoc atd. Dejme tomu si prožijeme nějakou traumatickou událost, v našem těle proběhne určitá chemická reakce, a uloží se v paměti našich buněk. To je pak časem příčinou nějakého fyzického onemocnění. Když si dokážeme uvědomit ten správný okamžik a prožít si zdravým způsobem své emoce, je to pro nás to nejlepší, co můžeme pro sebe udělat. Je to tak v pořádku. Když vám umřel někdo blízký, koho jste milovali, tak se z té bolesti vyplakejte, vše je v pořádku. Raději intenzivně truchlete a plačte 14 dnů a pak se vám uleví, než abyste svoji bolest a smutek v sobě potlačili a trápili se „sedm dlouhých let“.
Mé kamarádce před nedávnem zemřel strýc. Proběhl pohřeb i smuteční hostina, a při loučení si dvě sestřenky ještě padly do náruče a rozplakaly se. V ten moment do toho vstoupila matka jedné z nich se slovy – „tak dost, to už stačilo“.Já jsem toho názoru, že nestačilo, protože ta situace byla spontánní, nic hraného. Bylo to pláč ozdravný, osvobozující, úlevný. Proto se naučte řídit sami sebou, svými pocity a svými emocemi; a nedovolte druhým, aby vám nařizovali či zakazovali, zda si můžete odžít např. svůj smutek nebo ne. Nikdo nemá právo vám určovat, zda něco stačí nebo nestačí. Nikdo nemá právo rozhodovat o vašich emocích a jejich prožívání. Nikdo nemá právo vám předhazovat, zda si smíte či nesmíte dovolit prožívat nějaké z pohledu druhých „negativní emoce, protože se to přece teď nehodí“. Při vší úctě ke všem těm vydaným chytrým knížkám o pozitivním myšlení; radám, jak být 24 hodin denně vysmátá, mi nepřipadá přirozené nasadit masku amerického úsměvu od ucha k uchu i když se mi zrovna rozpadl vztah s milovaným člověkem, přišla jsem o práci, ukradli mi auto, dcera se zamilovala do pochybné existence a k tomu všemu mi umřela babička… Umím si dost dobře představit, jaké pocity na mne v tu chvíli padají – nepochybně opuštěnost, smutek, bezmoc či beznaděj, lítost ze všeho, co se mi přihodilo, zřejmě i vztek. To nejlepší, co pro sebe můžu udělat znamená přijmout ty emoce, dát si čas a nechat je sebou projít.Protože nezvládnuté emoce jsou škodlivé, a člověk by se měl naučit s nimi zacházet.
Podělím se s vámi na závěr o příběh Marianny, mé známé, která žije ve Švýcarsku, v zemi, ve které se emoce moc nenosí, čili navenek se hrají role dokonalých pro okolí, byla 18 let „šťastně“ vdaná za bohatého stavebního podnikatele. Bydlela v krásném obrovském domě v nejlepší čtvrti, měla k dispozici vlastní služebnou na úklid. Nemusela pracovat, přesto pracovala, její profesí byla letuška. Myslela si, jakého má hodného, starostlivého manžel a.Kdykoli někam letěla, manžel volal a vyptával se, jakou měla cestu, jak se jí daří, jestli není unavená. A i když jí občas okolí naznačilo,, že by manžel mohl mít milenku, Marianna ve své dobrotě tvrdila všem, a bezvýhradně tomu i věřila, že její manžel by toho nebyl schopen…“Co? Můj manžel? Nikdy, ten rozhodně ne…“ Když mi svůj příběh Marianna vyprávěla, a zdůrazňovala, jak vydrží hodně, ale když se rozčílí, že to stojí za to…tak by mne ve snu nenapadlo, v jaký konec její rodinné drama vyústilo. Jednoho krásného dne vše na manžela prasklo a ta láskyplná milá, věčně usměvavá Marianna ( a podotýkám štíhlé drobné postavy) v té solidní cizí zemi se vypravila do obchodu s jediným cílem – zakoupit železnou tyč (což už samo o sobě v té solidní zemi byl problém). Než odešla za manželem do jeho firmy, železnou tyčí zdemolovala veškeré zařízení jejich domu. Poté zavolala manželovi, ať na ni počká v jeho firmě… a na místě tyčí zdemolovala manželovu firmu včetně manžela…jeho sbírku luxusních aut – Lamborgini, Ferrari, Masserati, zařízení firmy a manžel chytnul také pár ran, až kvůli tomu musel do nemocnice.
Rozhodně vás tu nechci navádět k podobným činům, i když Ferrari má ve své garáži asi hodně málo nevěrných českých manželů, nicméně Marianna si v šokujícím okamžiku zjištění reálných faktů o svém manželovi zdravě odžila emoce, které v ten daný moment přišly, byť extrémním způsobem. Zeptala jsem se jí: „A co jsi v tu chvíli, Marianko, cítila za emoci?“ Nenávist, obrovskou nenávist a pak úlevu“ zněla její odpověď. Po této události se odstěhovala ke kamarádce, dva dny únavou prospala, a následně se jí obrovským způsobem ulevilo.
Epilog? Marianna dnes žije sama v průměrné čtvrti v malém bytečku, do kterého se jí nevejdou ani všechny její šaty.Je spokojená, pozitivní, finančně soběstačná.S manželem se schází pravidelně na jeho žádost jednou měsíčně na kafe, prý si ani moc spolu nepopovídají, manžel po celou dobu brečí a Marianna ho utěšuje…