NAŠE SEBEVĚDOMÍ A SEBEHODNOTA – část 1.
Jak jsem již psala na jiném místě v jiném příspěvku na téma sebeláska … to, jak vnímáme sebe sama, mohou ovlivnit nejrůznější momenty našeho dětství a dospívání, protože jsme nebyli touto společností – rodinou, učiteli, spolužáky, přáteli, a ostatními přijímáni takoví, jací jsme a byli jsme příliš malí na to, abychom se dokázali bránit. Většina z nás v dětství nevyrůstala v prostředí s dostatečnou láskou a s vědomím si vlastní hodnoty. Neseme si po celý život určité bloky díky potlačeným emocím, problémy z dětství; a pokud v nás zůstaly nezpracované a neuzavřené, ovlivňují i náš současný život a tuto zátěž si neseme celým svým životem jako těžkou železnou kouli, připoutanou k naší noze těžkým kovovým řetězem. Většina z nás se odmala učila vyhýbat se nepříjemným pocitům, neprožívat dostatečně své emoce, protože jsme chtěli být svými rodiči a dalšími přijímáni a milováni. Naučili jsme se proto jednat tak, abychom byli bez ohledu na svoje pocity přijati, jednáme pod tímto stále stejným vzorcem chování a tím jen zvětšujeme svoji bolest. Neznáme nic o zdravém sebeprosazení se, nevíme, co ve skutečnosti znamená slovo sebeláska, sebehodnota, sebevědomí.
Proto je úloha obou fungujících rodičů v životě dítěte tolik důležitá. Aby z dítěte vyrostl jedinec se zdravým přístupem k životu a aby člověk žil smysluplně, měl by se v sobě zdravě a hlavně vyváženě identifikovat se svojí mužskou a ženskou stránkou ve své duši. Jedna rovina duše (ženská) – je ta empatická, soucitná, citlivá; druhá stránka duše je role bojovníka; silná individualita, zdravě se prosazující, zdravě egocentrická, cílevědomá, jde si za svým vytyčeným cílem. Pokud se v životě dítěte nějakým způsobem neintegruje otec, tak nedodá svému dítěti tu zdravou aktivní složku bojovníka, tzn. že mu chybí nějaká rovina ocenění, motivace, nadšení a podpory. A pokud je nám z nějakého důvodu matka citově vzdálená a nenaplní nám tu naši „nádobu potřeby lásky“ svými city, odmršťuje nás od sebe a zároveň nějakým způsobem fixuje…může se nám stát, že jsme až příliš empatičtí, příliš citliví a nedokážeme zdravě rozpoznat, např. komu můžeme pomoci a kdo o naši pomoc nestojí.
Bohužel ve svém okolí znám velmi málo zdravých jedinců, kteří dostali zdravý základ ve své původní kořenové rodině. Upřímně mám vlastně jen jednu dobrou známou, úspěšnou podnikatelku se zdravým sebevědomím, sebeláskou, která si je dobře vědoma své vlastní hodnoty. Vyrůstala v rodině, kde otec vedl děti ke sportu; kde byla a je cítit vzájemná láska, respekt, úcta; kde fungovala dokonale role matky i otce, vyrovnaná polarita obou energií, a díky tomu je má známá zářivým příkladem toho, jakou obrovskou devízou je mladý člověk vybaven do samostatného života, když fungují vzájemně zdravé vztahy v rodině. A to tak, že cítí pevnou půdu pod nohama, na které si může stavět svůj vlastní, úspěšný život. Zažívá vitalitu, spokojenost, stabilitu a vnitřní sílu prosadit se a vytrvat. „Cítí se totiž bezpečně v tomto světě“.
Stejný vzorec chování z dětství si během dalších let přenášíme i na základní školu, střední školu, vysokou školu. Z terapií Cesty často tento vzorec vyplyne, zejména při objevování zasunutých, potlačených traumat v dětství a dospívání. Škola, učitelé, vychovatelé, spolužáci v nás bohužel potlačili naše zářivé dary, naše jedinečné potenciály, naši autenticitu. Učitelé zcela jistě silné individuality ve třídě nepotřebují. Co na tom, že někdo vyniká v matematice, někdo v jazycích, a někdo v třeba jen v tělocviku. Cílem je zpracovat a dokopat ke zdárnému ukončení povinné školní docházky (maturity) průměrné stádečko žáčků, ve kterém všichni musí umět všechno, alespoň průměrně. Proto i dnes ve školách to vypadá téměř stejně jako za doby Marie Terezie, která u nás školství zavedla, pochopitelně když si odmyslíme dnešní technické vybavení, pomůcky a fyzické tresty. Stále má větší cenu odříkání povinných těžkých textů z paměti, loajalita, nemít vlastní názor, nediskutovat, nevyčuhovat, neptat se. Jen další systematická práce na snižování sebevědomí těch nezletilých tvorů. Snížené známky za každou chybičku jim na pěstování sebevědomí rozhodně nepřidá. V podstatě vše, co se vymyká průměru se po zásluze potrestá. Patnáctileté děti odchází na střední školu zpracovaní obludným systémem ve stádní bytosti, jenž si pomalu ani nejsou jistí, zda jdou studovat to, co by chtěli, co by je bavilo. I střední, vysoké školy chrlí tisíce studentů s nulovým sebevědomím, s nulovou sebehodnotou.
Jak být zdravě sebevědomý, mít obrovskou důvěru v sebe sama, nám geniálně ukazuje nádherná scéna ve filmu Láska nebeská, který můžeme vidět v TV každý rok na Vánoce – jeden z mnoha hrdinů filmu, mladý zrzavý číšník Colin na svatební hostině říká svému kamarádovi Tonymu:
„Už vím, proč tady nemůžu najít opravdovou lásku, anglický holky jsou moc úzkoprsý. Mne přitahujou hlavně pohodový holky, takže bych měl jet do Ameriky, tam sbalím americký holky na můj roztomilej britskej akcent“.
A Tony mu v nejlepší víře oponuje: „Je to blbost, Coline, seš osamělej šerednej moula, smiř se s tím…
Jenže Colin mu se sebejistotou sobě vlastní a s obrovskou vírou odvětí: „Nikdy. Jsem Colin, bůh sexu…jenom na špatným kontinentu. Jedu do Ameriky“.
Po příletu z Ameriky, Colina čeká Tony na letišti a jen zůstává s otevřenou pusou zírat na dvě krásný americký kočky, zavěšený do Colina – a jeho si prostě v tomto filmu musíte zamilovat… 