DOMNĚNKY A OČEKÁVÁNÍ
Rodiče jsou našimi skvělými učiteli, našimi zrcadly ve vytváření domněnek či očekávání. Občas zjišťujeme, že v podstatě nesmíme před nimi nic říct, leda se bavit o neutrálním tématu jako je počasí. Naše maminky či tatínkové každou nevinnou větu nejdřív rozeberou, důkladně zanalyzují každé slovíčko a my jen žasneme, jaké fantasmagorie dokáže vyplodit jejich ego a silná mysl. Velký problémem našich drahých blízkých je, že si neustále ve své mysli vytváří domněnky, kterým nejen následně uvěří, ale pak je vykládají dalším, jako by to byla reálná fakta…
Jako by to nestačilo, ještě k tomu mají od nás velká očekávání. A tím samozřejmě, že je neplníme, jim vytváříme prostor pro neustálá zklamání. Ano, pokaždé je znovu a znovu zklameme, protože neděláme to, co si oni představují, abychom dělali…abychom dělali věci tak, jak chtějí oni…Následkem toho jsme my frustrovaní. Vyčítáme si, že jsme naše blízké opět zklamali a žijeme s pocitem, že nejsme dost dokonalí, dost perfektní, dost dobří; a tedy si nezasloužíme jejich lásku. Tato negativní přesvědčení nosí v sobě spousta mých klientů, kteří mi přijdou na terapii Cestu.
Dalším levelem psychického teroru našich blízkých je zaměřování se jen na vše negativní, vždy se najde nějaký důvod, aby nás mohli mentorovat; nařizovat, co máme dělat, následně nás kontrolovat a poté znovu zkritizovat. Nechtějí vidět a ani si nevšimnou, v čem jsme dobří, co jsme dokázali nebo zvládli… no a tak jsou naši rodiče (stejně jako my) frustrovaní, věčně s námi nespokojení, stále si tím potvrzují, jak jsme nedokonalí a mají tím aspoň dost dobrý důvod si každému na potkání postěžovat, jaké mají neschopné děti. Neumí pochválit, protože je zřejmě jejich rodiče také nechválili. A já se ptám, vážení, kdo z vás nezná komentáře typu: Na to nemáš; jsi nula; ani to nezkoušej, nemáš šanci; Ty si nezasloužíš vůbec nic; se na sebe podívej – nejsi dlouhonohá blondýna, proč by si měli vybrat zrovna Tebe; no nechci nic říkat, ale měla by ses zamyslet nad svojí váhou…atd. atd. Na naše argumenty odpoví obvykle, jak to myslí s námi dobře, vždyť oni mají ty zkušenosti (evidentně dané svým věkem), mají nás rádi a tak nás přece chtějí ušetřit zklamání…takže podpory v našich odvážných snech a vizích se od rodičů nedočkáme, místo toho jsme sraženi z „našeho plujícího obláčku na nebi“ tvrdě na zem.
Jeden fungující nástroj z technik Cesty umožňuje klientům v terapii Cesta přijmout do sebe nastavení: „To, jak mne lidé posuzují či kritizují se mne nijak citově nedotýká.“ V podstatě je to velmi jednoduché, uleví se nám,protože pochopíme princip – celé to dramatické divadlo není o nás, ale o nich. Jsou to jejich role, které nám tu hrají, oni nám tu zrcadlí celé roky naše slabá místa a pro nás jsou tyto zkoušky ideální k našemu růstu, jak si odžít tyto zkušenosti a naučit se rozpoznat, co je manipulace, naučit se být rezistentní vůči této formě citového vydírání či citové manipulace.
Ještě musím zdůraznit jeden další fakt. Vše, o čem tu píšu se děje i v opačném nastavení. Tedy děti -teroristé versus rodiče- oběti. I naše děti umí být velmi kruté, a dost často nás citově vydírají. Předhazují nám, co vše dělají ostatní rodiče pro své děti, jak málo vyděláváme, jak jim málo dáváme – ať už peníze, požitky, dary, auta, nemovitosti…čímž nemůžeme uspokojit jejich náročné potřeby. V jejich očích jsme jako rodiče totálně selhali, a dávají nám neustále najevo svoji nespokojenost. Tyto bezcitné sobečky nezajímá, že jste se ocitli např. v těžké životní krizi, jste rodič samoživitel/ka, pracujete tvrdě za minimální plat či jste v horším případě bez práce, topíte se v dluzích apod. Co na tom, vždyť to je jen malý bezvýznamný detail. Chtějí se znát pouze ke svým právům dítěte a povinnostem rodičů, které si vytvoří k obrazu svému. A nic víc je nezajímá.
I já mám tuhle životní zkušenost za sebou. Prožila jsem hodně těžkou životní krizi, trvající okolo osmi let. V mém životě se rozpadly všechny mé hodnoty, které jsem do té doby uznával a které byly pro můj život nesmírně důležité. Rodina, vztahy, jistota práce, zázemí, majetek, finance. I já žila s pocitem, že jsem absolutně selhala ve všech mých rolích, která nám vnucuje tato společnost: jako dcera, manželka, matka a trpěla depresemi .
A tak rozumím velmi dobře tomu, jak je těžké zvládnout tuto lekci. Zvlášť, když nám tyto zkoušky pravidelně chystá někdo blízký, koho máme rádi…protože vůči cizím si dokážeme mnohem snadněji stanovit své hranice. Ať chceme nebo ne, právě ve vztazích mezi nejbližšími, které nejvíc milujeme, si zároveň dokážeme navzájem způsobit i mnoho bolesti a utrpení.
Je proto dobré řídit se svými pocity. To, jak se cítíme, nám umožňuje dělat intuitivně správná rozhodnutí. Pokud jsou vztahy v rodině napjaté a působí nám bolest, můžeme styky s blízkými omezit, setkání zkrátit na nezbytně nutný čas, případně přerušit na nějakou dobu. Obrazně řečeno můžeme nechat vztah „umřít“, aby se zrodil nový, mnohem lepší vztah, na rovnocenné úrovni. My nejsme totiž povinni přicházet k našim blízkým na návštěvu se srdcem na dlani a odcházet domů v depresi pod tíhou kritiky z toho, jak špatní a nedokonalí jsme… Stačí si uvědomit, že problém nemáme my, ale mají ho oni, protože jsou např. z něčeho frustrovaní, nejsou spokojení se svým životem, jsou sami příliš slabí, nic nedokázali, a tak si dovolují na toho, koho mají nejblíže po ruce. Na nás. Poplivou, pohaní, pošlapou nám sebevědomí. Nacucají si z nás energii, a jejich Ego vrní blahem. Záleží jen na nás, jestli jim to dovolíme, jestli se naučíme stanovit si své hranice i ve vztahu k našim blízkým. Je to samozřejmě mnohem těžší, než kdyby to byl náš kolega z práce, kamarád, známý, cizí člověk. Když to dokážeme, roste naše sebeúcta a my jsme mnohem silnější.
Můžu jen doporučit skvělého Jardu Duška a jeho divadelní představení Čtyři dohody, ve kterém je prostě nepřekonatelný…jeho nenapodobitelný způsob výkladu knihy Čtyři dohody je srozumitelný a všem velmi blízký díky jeho nadhledu a smyslu pro humor. Tak mne napadá, že by konkrétně na tohle představení měli chodit povinně jak současní rodiče, tak i budoucí.