DNES NA TÉMA SEBELÁSKA – část 1.
V souvislosti s takovými tématy jako je má sebeláska, sebehodnota, nebo citová manipulace, citová vydírání, pošlapání sebevědomí, byli po dobu mého dětství a dospívání moje maminka a nevlastní otec obzvlášť skvělí učitelé.Od malička jsem slýchávala a dodnes si musím vyposlechnout v situacích, kdy z pohledu mé maminky se nechovám adekvátně, tak jak by si představovala…“No jo, vždyť Ty jsi celý Kouba (rozuměj, milý čtenáři, můj biologický otec), jen počkej, nikdo Tě nebude mít rád, když se budeš chovat takhle jako on…MUSÍŠ BÝT HODNÁ, dělat to a to, musíš se tvářit tak a tak, říkat to a to, musíš se chovat takhle a takhle…“. Ta malá bezmocná holčička, která se neuměla bránit, v sobě potlačila svou dětskou spontánnost, svoji autenticitu, kterou jí z pozice moci a síly rodiče zakázala její mátka a to jen proto, že ten nástroj – bubák „NIKDO TĚ NEBUDE MÍT RÁD“ tak dokonale fungoval. Pro trochu lásky by udělala cokoliv, jen aby ji měla maminka ráda. V této rodině vládly pravidla, řády, a tak se ta malá holka naučila nevyčnívat, nemít svůj vlastní názor, neodporovat, a dokonale fungovat na příkazy „musíš“ a „nesmíš“. Nevěděla nic o zdravém sebeprosazení se.
Ruku na srdce, vážení, najde se tu někdo mezi vámi, kdo něco podobného neslyšel, nezažil, či nedělal ať už v roli dítěte či rodiče?? Ať chceme, nebo ne, právě ve vztazích mezi nejbližšími, které nejvíc milujeme, si zároveň dokážeme navzájem způsobit i mnoho bolesti a utrpení. Snažíme se své děti vychovávat s láskou, předat jim to nejlepší.No jo, ale jak?Ve školách nás to nenaučili. A tak do své rodiny přejímáme nevědomky obvykle model výchovy z vlastní rodiny.Vždyť naši rodiče nás milují, chtějí pro nás to nejlepší, nic jiného neznáme, tedy používáme stejný způsob výchovy .My sami v daný okamžik jednáme, jak nejlíp dovedeme a znovu ubližujeme. A tak se v tom cyklujeme. Stejným způsobem, jakým ubližovali naši rodiče nám, ať už vědomě či nevědomě, ubližujeme my svým dětem. Naše sebeláska, sebehodnota neexistuje, naše sebevědomí zůstalo zadupané do země. A totéž se děje našim dětem, naší výchovou se podepisujeme i na jejich nulové sebelásce a na jejich nízkém sebevědomí .
To, jak vnímáme sebe sama, mohou ovlivnit nejrůznější momenty našeho dětství a dospívání, protože jsme nebyli touto společností – rodinou, učiteli, spolužáky, přáteli, a ostatními přijímáni takoví, jací jsme a byli jsme příliš malí na to, abychom se dokázali bránit.
Sama jsem pracovala na své sebelásce několik dlouhých let. Bylo to v době, kdy už jsem byla zralá žena, v období po mém rozvodu.Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopila princip sebelásky – nikdo mi nemůže dát tolik lásky jako já sama sobě, ale nikdo mi ji ani nemůže vzít. Toužila jsem lidem okolo sebe pomáhat a rozdávat lásku, ale nikdo nic takového ode mne nechtěl, nikdo mne nepotřeboval, spíš jsem ostatní okolo sebe odpuzovala. Byla jsem jako prázdná, plně průtoková nádoba. Nejdřív jsem musela ucpat dno mé vlastní nádoby a naplnit tu nádobu sebeláskou; musela se naučit milovat sebe, až když jsem ji měla dost pro sebe, teprve potom jsem byla schopná rozdávat lásku i ostatním. Šlo to velmi pomalu…začala jsem tím, že jsem se postavila k zrcadlu a našla si na sobě malý detail, jakýkoliv a učila jsem se říkat: „podívej, Marcel, Ty jsi ale pěkná holka, máš tak krásné vlasy, oči se smějícími se vráskami, milý úsměv, krásná prsa“. Začátky byly krušné, mé komplimenty k sobě samé mi nešly přes pusu..cítila jsem se bídně, jako falešná podvodnice, na které každý pozná na první pohled, jak neumí lhát a mé ego křičelo: „tak to tedy nenene zlato, jen se podívej na ten tvůj krk, křivé nohy, plné bříško, jen si všimni ručičky na váze, na jakém šíleném čísle se zastavila…vždyť je to hrozné, jak vypadáš!!! Měsíce plynuly, až časem jsem se začala cítit lépe. Dokázala jsem si připustit, že možná nejsem dokonalá, jako ultra štíhlé, vysoké modelky s krásnými dlouhými, hubenými nohami, po kterých jsem marně dlouhé roky vzdychala, toužila, a věděla, že mi nikdy nenarostou a nezmění svůj tvar v takový, aby se mi líbil. Když jsem konečně dokázala přijmout sebe takovou, jaká jsem, kupodivu moje kila navíc, roky držící se mne jako klíště, šla sama dolů.Dnes už mi nedělá problém říci o sobě i druhým: „jo, já jsem na svůj věk přirozeně krásná žena a jsem na to náležitě hrdá; a jestli se to někomu nelíbí, ať si trhne …“.
Velkým impulsem na mé cestě s cílem nalézt ztracenou sebelásku byl moment, kdy jsem se v ten správný načasovaný okamžik poznala s jedním mladým mužem, a on mi hodně pomohl najít cestu ke svému tělu a naučit se milovat ho. Byla jsem pro něj „Bohyně“, zbožňoval celé mé tělo, považoval ho za dokonalé. Líbilo se mu na mém těle úplně všechno: má prsa, zadeček i mé zaoblené bříško, které jsem celý život nedokázala přijmout. Také díky němu mi narostlo obrovské sebevědomí, o které jsem přišla dávno v dětství díky systematické, dlouholeté práci mého nevlastního otce.
Naučte se přijmout sebe samé takoví, jací jste a dovolte si najít v sobě hlubokou lásku k vaší vlastní bytosti. Vezměte si příklad ze Samanthy, jedné z hlavních hrdinek seriálu Sex ve městě, podívejte se aspoň na pár dílů, sledujte ji, učte se od ní! Ona je přímo ukázkovým příkladem obrovské sebelásky! O Samantě bychom se měli dočíst v učebnicích moderní psychologie. Se vzrůstající sebeláskou roste vaše vlastní sebehodnota už jen tím, když si dokážete připustit fakt, že VY jste naprosto jedinečná, originální bytost s jedinečným potenciálem, který v sobě nosíte od svého zrození jako velký dar.
Co kdybyste si zkusili představit, jaké by to bylo, kdybyste ignorovali současnou společnost 21. století, jejíž modlou se stalo nezdravé soutěžení ve všech aspektech našich životů. Módní časopisy, předhazující nám hubené vyretušované modelky, které se staly zlým snem milionů žen na celém světě, co chtějí vypadat jako ony, a protože se jim to nedaří, jsou frustrované z vlastní nedokonalosti. Či přehnané uctívání tzv. „pseudocelebrit“, které nic nedokázaly, nebo naopak celebrit, většinou vynikajících v některém z módních sportů. Co kdybyste se soustředili na to, jak najít v sobě svůj vlastní potenciál, a nadále svůj talent rozvíjet; na to, abyste našli svůj smysl života v čemkoliv, co uspokojuje jen vás a přináší pocit naplnění pouze a jen právě vám. Můžete mít vlastní keramickou dílnu a dělat radost lidem malovanými hrníčky; můžete se stát obětavým hrdinou-zachráncem životů u hasičů, skvělou lékařkou, výbornou spisovatelkou, s jejímiž knihami se ztotožní miliony čtenářů, šikovným zedníkem, kterému vděční lidé urvou ruce; nebo empatickou dobrovolnicí pro práci se seniory – vaše možnosti a talenty jsou prostě neomezené. Tato společnost nepotřebuje již další metrosexuály s dokonale vypracovanou postavou, ani dokonalé modelky s dokonalým tělem. Co této společnost doopravdy chybí, jsou láskyplní, správní chlapi, co by místo svých svalů uctívali své Ženy jako „Bohyně“ a zdravě sebevědomé, láskyplné, empatické ženy, které si váží svých správných Mužů a společně dokáží vychovávat své jedinečné děti s cílem podporovat jejich jedinečnou osobnost a jedinečný potenciál.
Měla jsem v terapii mladou dívku s vědomím vlastní nulové hodnoty, která si neuměla ani představit, že by mohla někoho jen tak obejmout, projevit nějaké city. Ten proces byl sám o sobě velmi dlouhý a únavný pro nás obě. Později se z nás staly přítelkyně, ale tehdy jsme během několika procesů postupně odkrývaly její traumata, kterých se nahromadilo během jejího dětství požehnaně, na jednu malou holku až příliš. Ta mladá dívka se dostala do bodu, kdy na moji otázku, zda si dovolí milovat sebe sama, byla v koncích, tápala. Ona nevěděla, co má dělat, vůbec neznala pojem, co to je SEBELÁSKA, co to pro ni znamená, nevěděla, co si počít se sebeláskou, jak se to vůbec dělá, naučit se milovat svoji vlastní bytost. Byla přesvědčená, že si lásku nezaslouží, že něčeho takového není hodna. Bezmocně se rozplakala a já plakala s ní. Byl to velmi dojemný a neskutečně silný moment i pro mne, terapeutku. Dnes je z mé mladé přítelkyně úplně jiná bytost -zářící, sebevědomá, láskyplná mladá dáma, čím dál krásnější vně i uvnitř své duše, žijící v cizině. Doslova si prošla vlastní transformací, ne náhodou terapie Cesta tento transformační proces přirovnává k proměně kukly v nádherného motýla a já jen z povzdálí sleduji její vývoj na životní cestě, kterou si zvolila a mám z ní obrovskou radost. Když se po dlouhé době vidíme, vřele mne obejme a vlepí mi pusu.